Cestování s báglem na zádech

Northland 21.11.2006V letadle z Taiwanského Taipei do Aucklandu si připadáme jak doma. Po skoro dvou měsících v Asii, kdy potkat bílýho byla vzácnost, teď slyšíme češtinu všude okolo nás. Vedle nás sedí partička, která celou dobu řeší, jak půjdeme na pohovor, kolik nás vrátí, apod. Po 11 hodinách letu přenáší lehkou nervozitu i na nás. V Aucklandu se my, ani ostatní Češi  k odbavení moc neženou. Vše ale probíhá skoro bez problémů a po hodině sedíme v příletové hale na lavičce (více o odbavení fakta).
Najednou není žádnej spěch. Asii jsme měli naplánovanou, pořád bylo kam spěchat. NZ jsme chtěli připravit na Filipínách, ale nevyšlo to, nebyl čas. Teď tady sedíme s letenkou zpět za 7 měsíců, žádnej tutovej plán, peníze na chvíli a spoustu času. Busem jedeme do Aucklandu, vystupujem přímo ve středu pod Skytower. Ubytováváme se v prvním backpackeru, kterej potkáme, Conors Top Flover za 52nzd za pokoj. Z jedné noci, kterou jsme tu chtěli strávit, jsou čtyři. Zařizujem věci jako IRD (více fakta), bankovní účet (více fakta) a telefon (více fakta). Projíždíme a procházíme Auckland. Dojem z „maloměsta“ kazí jenom střed okolo Skytower, kde je několik mrakodrapů. Jinak jsou v Aucklandu většinou dvoupodlažní domy, všude zahrádky. Ve městě vládne nezvyklej klid, málo aut, málo lidí, je to jak když člověk jede v neděli ráno po městě v CZ. Hodně se nám líbí čtvrt Dewenport a Aucklad museum. Po 4 nocích v backpackeru, kde každej večer jede nějaká párty, jsme zralí na přesun do klidnějších vod. Vybíráme si Northland, oblast na sever od Aucklandu.
Dáváme za pravdu všem, kteří nám říkali, že bez auta se nikam nedostanem. Autobusová doprava je hodně skromná a funguje pouze na hlavních tazích. Ostatní místa jsou dostupná vlastním autem, stopem, nebo zaplacením výletu v turistické kanceláři. Jedeme Aucklandským MHD (8nzd), co nejdál to jde, do osady Waiwera. Bus nás vysazuje u malé pláže, je tu pár baráků, autokemp a areál horkých pramenů (vstup 25, nebyli jsme tam). Na pláži je zapadlý auto, který se pokouší vyprostit mladej pár. Jak by řekl Joe Dirt: „Dobré věci se nás chystají potkat“, nemáme co dělat a tak jim jdeme pomoct. Auto je za chvilku venku, u stolečku si vybalujeme obzvláště dietní oběd (dohromady tuňáka a poslední 4 krajíčky chleba). Pár si k nám přisedá a kromě poděkování dostáváme vydatnej oběd – první výdělek. Po jejich odjezdu pokračujeme u stolečku v siestě, z kempu k nám přichází párek americkejch důchodců (čepice s vlajkama, odznáčky), který vše pozorovali z kempu. Povídají si s náma, zase slyšíme, jak je hezký, co jsme udělali, a dostáváme od paní tašku s opravdovými poklady jako je sýr, šunka, skoro plná hořčice. Je tam i několik věcí, který zprvu moc neoceňujeme, třeba 0,5kg jahodová poleva na zmrzlinu. Když za několik dní dojde marmeláda, vzpomínáme na paní a mažeme si polevu na chleba. Jednu noc trávíme v malým Wenderholm parku, pak stopem pokračujeme na sever do Waipu. Je to vesnice, která vypadá jak z americkejch filmů, dřevěný nízký baráky, pravidelný zahrádky a ulice, u silnice je krám, pošta a pomník. Pár dní zůstáváme v malým (pouze 3 pokoje), hodně dobrým Waipu lodge (52nzd).
Další důležitou zastávkou je město Whangarei. Už nechceme jezdit stopem a dáváme si za úkol koupit tady auto (více fakta). Pokukujem po něčem větším, po prvním test drivu a jízdě v „protisměru“ se domlouváme, že na začátek koupíme něco menšího. Protože ale očekáváme přírůstek do rodiny – chci si koupit kolo, musí to být kombík. Výběr není největší, v aukci kupujeme kombajna Nissana Ad v automatu (1470nzd). Jezdí se s tím krásně, žádný starosti s řazením a spojkou. Máme radost do tý doby, než zjišťujeme (za několik dní), že náš automat řadí pouze, když je studenej. Po zahřátí, na což mu stačí cca 20km, už dává pouze 1čku a 2ku, při max. rychlosti 50km, se kterou zdržujeme na silnici, je stejně spotřeba hodná  náklaďáku. Chce to holt přemýšlet, přesuny plánovat a dělat pravidelný pauzy na vychladnutí. Děláme několik výletů v okolí Whangarei: Whangarei falls, Whangarei Heads, Mount Manaia, Ocean Beach.
Z levných krajů okolo Whangarei se vydáváme do turisticky nejznámější oblasti Northlandu Bay of  Islands. Jednu noc zůstáváme těsně před Bay of Islands v kempu v Oakura. Dají se tady levně půjčit mořské kajaky. Pán nám dává několik rad: „Nejezděte do vedlejší zátoky, fouká vítr a zpět proti větru to moc nejezdí, taky byste museli přes otevřené moře a tam jsou vlny.“ Poté, co se nám podaří nasednout, aniž bychom se cvakli,  se pasujeme do role zkušených mořských vlků a jedeme do vedlejší zátoky. Tady jsou u pobřeží vlny, trocha cviku, pár vyklopení a učíme se s kajakama surfovat po vlnách.
V Bay of Islands zjišťujeme, že všechny výlety jsou cenově mimo naší ligu, potápění 190nzd, plavání s delfíny 105nzd, výlet lodí 65nzd. Necháváme auto kus před Rawhiti, balíme pár věcí a jdeme na trek k majáku na Cape Bret. Vycházíme pozdě cca v 14.00, dle ukazatelů to máme 8 hodin. Jde se po útesu vybíhajícím do moře, zpočátku lesem, potom otevřenou krajinou, výhledy krásný. Za 5 hodin docházíme k pohlednicovýmu majáku na konci útesu. Scházíme k domku hlídače, který má být předělaný na turistickou chatu. Je zamčeno na zámek s kódem, obcházíme chatu a hledáme nějakej „winterraum“. Nikde nic, ošklivě fouká, je zima, stmívá se, máme spacáky, ale nemáme stan, zpátky je to 6hod. rychlý chůze. Že je třeba treky rezervovat předem, víme, zkoušeli jsme to v Rawhity v info centru, ale bylo zavřeno, prý není sezóna. Znovu obcházíme chatu a hledáme, kde nechal tesař díru. Poslední okno vzadu není zaklaplý a dá se otevřít. Váháme, moje první „vloupačka“ a hned na Zélandu. Zima zvítězila nad strachem, lezem do luxusně vypadající chaty. Pročítáme instrukce, co leží na stole „po zadání kódu zmáčkněte C“. Že by tu byl alarm? Rozhlížíme se, na stropě je krabička, zabliká na mně červeně, když se k ní jdu podívat. Představuju si katastrofický scénáře, policejní výsadek z vrtulníku a deportace, nebo minimálně rangera s policajtem zítra u auta. Petr zjišťuje že světýlko bliká pravidelně po 54 sekundách, uklidňujeme se tím, že by to mohl být požární hlásič. Ráno je krásný počasí, balíme a jdem k majáku, válíme se tady skoro celý dopoledne a vychutnáváme si opuštěnost a konec světa tohoto místa. Zpátky si cestu prodlužujem přes rozpadlou old whalling station. Auto vyzvedáváme v pohodě, žádnej ranger ani policajt.

<![endif]-->

Dojíždíme do sympatického, ale drahého Russelu, vypadá jak město z divokýho Západu přesazený k moři, je taky všude prezentován jako město, které bylo „centrem lovců tuleňů, velryb a centrem neřesti Tichého oceánu“. Přes Paihii, nezajímavé turistické letovisko pomalu (doslova na dvojku max 50kou) dojíždíme do Kerikeri. Podle poutače ještě před městem odbočujeme k prvnímu ubytování Hideaway Lodge. Ptáme se na ubytování na jednu noc, 22nzd, chlapík nám nabízí bydlení na týden za 97nzd s tím, že nám dohodí práci.
Během chvíle se mění naše prázdninová cesta na pracovní (více o práci na NZ fakta). Hned další den jdeme makat. Já jdu na jeden den pomoct na stavbu, už tam makám přes měsíc. Petr se chytá ve firmě co dělá gardening. Ani mě nepřipadá že chodím do práce. Doma to byla povinnost, tady mám radost že můžu jít do práce a něco vydělat. Když k tomu ještě dělá člověk co ho baví, je to skoro zábava (asi přeháním:-). Změnil se taky náš denní režim, já makám od 7.30 do 17.00, pokud jdem ještě stěhovat včely mám chvilku na přesun, rychlej nákup v obchoďáku, něco sníst na terásce a od 19.30 další šichta. Okolo půlnoci upadám do komatu. Není žádnej problém vzít si volno v týdnu a jít makat o víkendu, práce je tu dost. Změnu v denním režimu mám při volném dnu. To potom dlouho vstávám, hodinová toustová(normální chleba ani rohlíky nemaj) snídaně při kterej si přečtu na netu všechny novinky z CZ, následuje ležení na sluníčku s knížkou angličtiny na obličeji abych se moc nespálil a aby se ta „angličtina drobet vsákla“. Nechci být za hulváta a konverzuji s okolobydlícimi, kteří se chtějí bavit, pro mě to ale s mojí angličtinou není žádnej oddech. Zjišťuju spousty zajímavejch věcí, třeba japonka mně nechce věřit že mám stejný křestní jméno jako táta a že je to u nás běžný, američani zas že dostat k nim víza je pro mě složitá věc. Lidi okolo sou většinou cestovatelé kteří tady vydělávaj na další cestu, nebo cestovatelé kteří tady jaksi zamrzli a o návratu už nemluví. Všichni žijou stejným polokočovným životem kterej už i mně připadá normální.
Stejně jako v CZ jezdím ráno do práce na poslední chvíli, v autě nadávám jak čert na babičku, která to přede mnou smaží 60kou po rovince, jedu za ní ukázněně v koloně (3auta už tady beru jak hustej provoz a kolonu) jako ostatní, nikdo nepředjíždí, ani se nelepí. Zpátky si vychutnávám krajinu, je hodně podobná Čechám, zvlněná, malý  kopečky, louky, lesy, farmy, sady. Oproti nám mně připadá čistější, uhlazenější, a hlavně každou chvíli někde za kopcem vykoukne modrej záliv s jachtama. Ježdění po špatnej straně mně připadá normální, ale pořád chodím ke dveřím na druhej straně a hledám volant. Kerikeri je malý město, všechno je tady soustředěný okolo hlavní ulice. Několik bank, obchodů, barů, sportů, dva obchoďáky, jeden McDonald. Žádný starosti s parkováním, žádný zácpy.
Bydlíme v Hideaway lodge, která je uzpůsobená na dlouhodobý nájmy, osazenstvo se tady moc nestřídá. Platíme každej 94nzd za týden, máme pěknej pokoj s teráskou do parčíku. Konečně jsme se usadili, což nám po 2,5 měsících docela vyhovuje. Máme už tolik krámů(stolní lampička, strojek na vlasy...), že naše auto je akorát, sbalit všechno do báglu bude nemožný. Jsme v části, kde neprobíhaj žádný párty, skoro všichni tady makaj, takže je tu obecně klid a v 22.00 chcípnul pes. Ve společný kuchyni si připadáme jak v Deutschlandu. Nevládne tu angličtina, ale němčina, typuju, že minimálně 75% bydlících jsou Němci, už se ani neptáme, odkud kdo je, skoro vždycky jsou to germáni, Čechů naopak potkáváme překvapivě málo.
Místní nás berou normálně, nikdo na nás nekouká skrz prsty, skoro každej je tady přistěhovalec, ani si tu nepřipadáme jak cizinci. Pravý domorodce Maory poznáme na první pohled, jsou snědý, mohutný, potetovaný a většinou dělají na silnicích. Na Northlandu, kde jsme, je jich 60% celé Zélandské populace. Berou je tady asi jako my naši etnickou menšinu v CZ, prý nechtějí makat a dělají bordel. Na rozdíl od té naší menšiny si to můžou dovolit, protože tu byli první. Taky je jim tady údajně spousty věcí tolerováno.
Už taky vím, proč všichni backpackeři kteří jsou tady dýl říkají, že na Zélandu je „easy life“. Když dochází peníze, jdete dělat, nejsou tady žádný pracovní smlouvy, zkušební doba, nahlašování na sociálku nebo zdravotní pojišťovnu.(píšu o sezoních backpackerskejch pracích). Peníze se dostávají většinou jednou týdně, u jednodenních prací ihned. Když Vás práce nebaví, řeknete že druhej den nepřijdete a jdete další den dělat někam jinam. Obecně se jeden den v týdnu vydělává na bydlení, jeden den na jídlo a na život, zbytek jde do kapsy. Pokud už chcete změnit místo bydliště, přesunete se do jinýho města, ubytujete se v lodgy a začínáte zas od začátku, nová práce, nový lidi okolo, nový zážitky. Když k tomu všemu člověk připočte krásnou krajinu, která má moře i hory, příjemný počasí, pohodový lidi, slušnej výdělek, ani se mu nebude chtít vracet.    
         
Včely - bad day
Když nám Brayen chlápek u kterýho bydlíme nabízí práci na večer, hned ji bereme. Něco říká  a dělá bzzz, tomu nerozumíme, ale na stěhování za 14nzd na hodinu slyšíme. V 19.00 nás vyzvedává boss, dozvídáme se že budeme převážet včelý úly do sadů. Ukazuje nám jak používat kurty, smoker(vykuřovadlo), dostáváme obleky s kuklama rukavice a holínky. Oblíkáme se do kombinéz, vypadáme jak kosmonauti. Rozsazujeme se do dvou velkých pick upů, jednoho nákláďáku a vyjíždíme. Sme spokojený, nakládáme pár úlů, vykládáme je v sadech, většinu času strávíme v autě, nebo na korbě nákláďáku, včely sou zalezlý, skoro je ani nepotkáme. V 22.00 jsme doma a práci máme v kapse na další tři týdny. Další den se docela těšíme, a to nemáme dělat. Celej den bylo zataženo a poprchávalo, teď už jako zkušený včelaři víme, že tohle počasí znamená večer nasraný a agresivní včely, tehdy jsme to ale netušili. Všechno se dělá ve spěchu, jeden úl váží cca 80kg a na dnešek máme 200 kousků. Když nakládáme náklaďák podruhý, začínají síly ubývat. V sadech vysazujeme po dvou úlech což je peklo, musíme šoupnout úly po korbě slézt z náklaďáku vyložit je a zase nastoupit. Já po 9 hodinách na stavbě z náklaďáku víc padám než slejzám, taky místo toho abych odkurtovaný úly držel a jistil je na je korbě, držím se úlů abych při jízdě nespadnul. Včely sou extra vytočený, pořád se rojí, sleduju kosmonauta přede mnou kterej má na hlavě něco co připomíná účes Marge Simpsonové, další kosmonaut má na zádech malej bzučící batoh. Už sem dostal několik žihadel, třeba přes oblek po jeho našponování, nebo do rukou, když včela zaleze pod rukavice. Pak mně ale začíná něco lézt po zádech, včela to bejt nemůže, mám přece oblek. Že je to včela mně ujištuje žihadlo, pak cítím další pohyb v podpaží. Když se mně dostávají dvě včely do kukly na hlavě, nemám daleko od paniky. Jedna mně leze do ucha, druhá mně naráží do obličeje. Ptám se Dana co mám dělat, vůbec mu nerozumím ale mačká prsty. Do pr.. slíknout to ze sebe nemůžu, snažím se uklidnit, nehýbu se, včely si sedají na síťku před obličej. Musím je zničit na jeden zátah, zvenku se mně podaří jednu rozmáčknout přes síťku, druhou zabíjim u krku. Zbytek noci je peklo, žihadla přestávám počítat někde u osmýho, vracíme se po půlnoci psychicky i fyzicky úplně vyčerpaný. Když ze mně boss po návratu do skladu oklepává včely, říká „Fuck, máš na zádech pěknou díru“. Prohlížím si díru 2x2cm, která stačila aby mně včely pro dnešek zničily. V půl druhý v noci upadám do stavu mezi spánkem a bojem s včelama. V 6.45 vstávám spocenej a nateklej, těšim se, až na stavbě vezmu do ruky kladivo, nebo lopatu, od tý nemůžu čekat žádnej zákeřnej útok zezadu. S odstupem několika dnů a klidnějších služeb se už zase na včely těšíme. Se včelama se dostáváme na krásný místa který nejsou v žádnejch průvodcích a ještě za to dostáváme dobrý prachy.