Cestování s báglem na zádech

Text převzatý ze sekce Cesta po JV Asii

V úterý 19.9. po obědě se začínáme přesouvat ze Singapuru do Kuchingu na Borneo. Vybrali jsme si asi ty nejdražší možnosti. Začlo to přesunem ze Singapuru do města Johor Baru, těchto 30km a cca 50 minut chceme ujet vlakem. U pokladny máme připravených posledních 8sd=112kč, cena 22sd=308kč nám vyráží dech, zrovna jsme chytli nějakej super rychlík.(dá se jet metrem do stanice Woodland za 2,5sd=35kč a pak do Johoru přes most přejít pěšky). V Johor Baru jsme ztracený, několikrát se ptáme na bus na letiště, nacházíme busák kde jezdí letištní busy za 8mr=50kč (na letiště jezdí i busy místní MHD za 1,3mr=8kč, odkud jsme nezjistili). Let za 920kč odpovídá ceně, bez jídla a pití, kdo dřív přijde ten si líp sedne. V Kuchynqu jsme po 21.00 poslední bus nám odjel v 18.00 za 2,4m=15kč, teď nám zbývá jen taxi za 17,5mr=107kč. Ubytováváme se v údajně neljevnějším místě za 35myr=215kč v hostelu BaB.  Další den se přesouváme do levnějšího hotelu Kuchyng za 23myr=141kč, zde si potom užíváme i historku s demolicí auta (více na konci). V okolí Kuchingu je několik NP a zajímavostí, jako první si vybíráme Semenggoh Wildlife Rehabilitation centre. Místo kde „se snaží o rehabilitaci a puštění do volné přírody orangutanů, opic, a dalších tvorů kteří osiřeli, nebo byli nezákonně odchyceni“. Vstupné je 3myr=18kč, do centra parku je to cca 1,5km. Cestou potkáváme orangutana(nebo orangutanku) s malým. Chvíly na sebe koukáme, pár fotek a mizí v lese. Ještě jednou zahlédneme samce který se okolo nás prožene. Pak jdeme s dalšímy cca 20ceti turisti a se s strážcem do džungle kde vždy od 15.00-16.00 probíhá krmení. Fotáky připravený, kamery na stativech, čekáme hodinu, nepřišel ani jeden. Nevíme jestli máme štěstí že jsme je zahlídli cestou, nebo smůlu že nepřišli na večeři. Další den jedeme do NP Bako, je to nejprve busem, závěr se jezdí lodí za 8myr=50kč. Podle mapky kterou jsme zde se dostali si vybíráme 5hodinový trek. Jungle walk končí na nádherném mistě, skalnaté útesy se zde zařezávají  do moře, mezi tím je bílá pláž a zelená džungle dosahující při přílivu skoro až do moře. Koupačka, pohoda, takhle to asi vypadalo když sem přijeli první evropští mořeplavci. Zpátky musíme pospíchat poslední bus jede v 17.00 a ani lodě za tmy nejezdí. U správy národního parku je několik bungalovů a místa na stan, škoda že jsme přijeli na lehko, určitě bychom tu jednu noc zůstali.
V Kuchyngu procházíme několik z jeho asi sedmi muzeí. Muzeum Sarawackého převážně moderního umění je pro nás nejslabší zůstalo zas nepochopeno. Naopak nejlepší je stará část Národního muzea a oddíl věnující se těžbě ropy ze dna oceánů. Všechna muzea jsou zdarma, město je výborně připraveno na turisty – dvě turistické informační kanceláře, spousty mapek a prospektů, včetně mapky místních busů s místama odjezdů, časů a turisticky zajímavých míst kam jezdí. Nočním busem za 30myr=185kč přejíždíme do města Sibu, jsme tu v pět ráno, bus staví u přístaviště rychlích lodí. Hned první v 5.45 za 20myr/os=123kč odjíždíme proti proudu řeky Batang Rejang. Lod urazí vzdálenost 130km za 3hodiny, je docela rychlá. V Kapitu jsme v sobotu ráno, musíme zde čekat do pondělí kvůli povolení pro cestu do Belagy. Kapit je příjemné malinké město, ale není tady absolutně co dělat, pár restaurací, kaváren a internet. Posedáváme po nábřeží, sledujeme kvanta lodí a pontonů naložených kládami. Jestli tu stromy nedorůstají hrozně rychle, tak tu za pár let budou mít jenom planinu. Vyřízení povolení na zdejším úřadě trvá deset minut(nikde ho nikdo nechtěl vidět). V 9.00 sedíme v lodi která vždy jednou denně(za 30myr=185kč) jezdí do 6hodin vzdálené Belgy. Po usednutí k nám přichází snad stoletej scvrklej stařík, je celej potetovanej, má vytahaný ušní lalůčky s velkejma dírama. Podává nám ruku a něco povídá.,nemá žadný zuby. Taky mu něco povídáme a aspon se usmíváme tím nic nezkazíme. Peřejemi Pelagus Rapids projíždíme v klidu, je málo vody, pokud ale do dvou dnů nezaprší lod přestane jezdit. V Belaze jsou tři hotýlky, ubytováváme se za pěkných 18myr=110kč a jdeme na jídlo. Na objednávku naší oblíbené chickenrice, dostáváme odpověd „finnis food, only drink“ Jdeme do vedlejší vývařovny, stejná odpověd. Je tprve 15.00, komerční část Belagy tvoří dvě krátké ulice, moc možnoszí už nám nezbývá. V další restauraci si rádi objednáváme alespoň nudlovou polévku. Procházíme Belagu a okolí, večer nás chytá místní turist guides, jdem si pro zajímavost poslechnout co nám nabídne. Nabízí nám cestu lodí do půl hodiny vzdálené vesnice s návštěvou longhousů(dlouhé domy na kůlech se společnou verandou). Několik jsme jich viděli cestou sem a postrádají veškeré kouzlo, vypadají jako polorozpadlá dřevěná gheta vyspravená plechem. Další atrakcí kterou nám guides nabízí je, že večer povedeme „frendly social talk“, k tomu nám ukazuje album jak by to mělo vypadat a ptá se nás jestli jsme přivezli nějaké dárky. Na fotkách rozdává bílí turista dětem bonbony, kdo by čekal romantické lidi v sukénkách a s ozdobami v uších a nose je mimo. Nejvíce se to podobá návštěve ostravského sídliště Chanovice. Rozdávat dětem bonbony je asi to nejhorší co pro ně můžeme udělat, pokud zjistí že stačí natáhnout ruku a žebrat, budou vždycky jenom žebrat a natahovat ruku. Cena za výlet je 330myr=2000kč all in. Nám jako vzpomínka na Kaynské obyvatele postačí náhodné setkání se staříkem v lodi. Dostat se z Belagy není takový problém jak jsme čekali. Chtěli jsme letět malým letadlem twin otter, odlety jsou každou středu a sobotu, cena 47myr=290kč all in, je tu ale omezení na zavazdla, pouze 10kg, za překročení poplatek 15myr=92kč. Další možností je džíp který odjíždí každý den ráno do Belagy za 50myr=307kč. Je tu i možnost pokračovat proti proudu a napojit se na silnici která vede k přehradě Bakundam(o silnici jsme ani nevěděli). My odjíždíme džípem v úterý ráno, vystupujeme na hlavní silnici Belga-Miry, tady stavíme autobus a vystupujeme z něj na další křižovatce do Batu Niah a NP Niah. Do NP Niah to je cca 15 km, nedaří se nám domluvit rozumnou cenu za odvoz(20myr=123kč je zlodějina), vyrážíme pěšky. Během chvilky nás nabírá sympatickej chlapík, jedeme s nim do vesnice. Veze nás až do parku, předtím ale jedeme na jeho palmovou plantáž, dovídáme se spoustu zajímavých věcí, např. že zde dělají indonésané, že víc prohulí než projí apod. NP Niah je vyborně udělanej, jako všechny parky. U brány po vjezdu je recepce, bungalovy, místa na stany, záchody, sprchy, restaurace, visitors room kde se dá dočíst něco o parku. Jako všude ani tedy nejsou žádný lidi. Platíme vstup 10 myr=61kč, za stan 10myr=61kč. Podle mapy a cedulí docházíme k jeskyním, dají se volně procházet, část vede podzemím, schůdné pouze s čelovkou. Je tu mraky netopýrů a hroznej smrad. Místní makáči rozhrnujou horní hromady hov… a vybírají nejspodnější vrstvy. Prý jeto výborné hnojivo, nevděčná práce(řešíme jestli jsou na NZ netopíři a jestli vezmeme opravdu každou práci). Druhý den se nemůžeme domluvit kam půjdem a tak si jdem každý po svým.