Cestování s báglem na zádech

Odbavení na novém letišti Incheon-Seoul je naprosto bez problému a bez čekání. Během pár minut stojím s báglem v letištní hale a hledám tourist info. Přípravě na pobyt v Seoulu jsem věnoval 15 minut na netu, během kterých jsem nenašel žádné užitečné informace. Kupovat knižního průvodce na těch pár dnů se mi taky nechtělo, jsem tedy znalostmi o Koreji absolutne nedotčen. Projevuje se to už na letišti, sleduju zprávy, teploty lámou rekordy, lidé padají jako mouchy a pláže jsou našlapané k prasknutí. Moje volba jeansů a zateplené softshelové mikiny nebyla správná, nevím proč, ale čekal jsem tu zimu. U informací se rovnou ptám na chinatown, většinou to bývá v asijských městech nejšpinavější a zároveň nejlevnější místo. Dostávám typ na downtown a zastávku Anguk, několik prospektů s levným bydlením. Přímo před letištěm staví busy jezdící na řadu míst v Seoulu. Cesta do města zabere 1 hod 15 min a stojí 8.000won=173kč. Vybírám si nejlevnější nabídku z prospektů dorm pro 6lidí za 15.000won=324kč, jednolůžák 27.000won=584kč, dvoulůžák 37.000won=800kč. Nečekal sem, že bude plno, v okolí je prý několik dalších levných ubytoven. Ve čtvrté plné obvolá příjemná recepční všechny ubytovny v okolí. Je very sorry, ale bez rezervace sem devátej. Pokouším se chytit směr na zastávku metra, nořím se do užších a užších uliček, zkouším motely který se objevujou, jeden z nich mě zachraňuje, cena 25.000won=540kč se po třech hodinách s báglem na zádech zdá docela sympatická.

V 9 ráno mě budí boucháním na dveře moje korejská známá, jelikož sem stále “nastavenej” na evropskej čas, mám 2 ráno(Korea + 7 hodin). Dostávám snídani, strašně pospíchá do officu a vypadá prý jako šlapka.

Krátká sukně a boty na podpatku, “Né, vypadáš dobře”

“Jo, ale ty bydlíš v bordelu, celá tahle čtvrť je vyhlášená“

Pokoj je na moje poměry hodně nadstandartní, TV, video, počítač s internetem, klima, masážní sprchovací kout, spousty drogerie.

“Dneska se stěhuju, v normálním backpackeru sem si na dnešek zarezervoval lůžko”

 Snídám na střeše hotelu, krásnej rozhled, v úzkejch uličkách pode mnou pomalu začíná novej den. Představa balení a stěhování není příliš lákavá, po zjištění, že u recepce je obrovská free videotéka (jenom porno, ale na to se dá taky koukat) zůstávám.

Podle mapky, kterou sem dostal, vidím, že Soul je nabitej památkama a zajímavostma. Mezi moderníma mrakodrapama jsou rozházený starý temply s rozlehlými parky. Prolejzám Gyeongbokgung, Changdeokgung a další s podobně složitýma názvama. V jednom z paláců právě probíhá natáčení historického filmu, pozoruju desítky komparsistů v barevných dobových kostýmech. Zajímavej je Changdeokgung Palace který má jako jeden z mála zachovalé i vnitřky. Možná proto je na seznamu UNESCO, je tu ale spousty lidí, prohlídky pouze s průvodcem a vstupné 3.000won=65kč. Skoro všude ve městě se dá narazit na místo, kde je aspoň malej parčík a pár laviček. Když už mám dost paláců, skáču na krtka a jedu do Olympic parku (1 hod, 1.200 won=26kč). Seoul ma 11 linek metra, párkrát musím přestupovat, vše je značený tak přehledně, že se nemusím ani jednou ptát. Olympijskej park předčí moje očekávání. Dá se v něm strávit půl dne a neprojdete všechny cesty. Mezi stromy jsou stadiony - gymnastika, plaveckej, velodrom, tenis, i když tu olympijské hry proběhly téměř před 20 lety, vše vypadá moderně a upraveně, jako by hlavní nápor teprv čekali.

Pokud Mari nemusí být v práci, poflakuje se po městě se mnou, což je mnohem lepší než chodit sám. Učím se korejsky, jíst hůlkama, dozvídám se kde je dům šamana a podobný užitečný věci. Taky vím, že nejnižší platy v Soulu jsou kolem 1000 usd, její plat v cestovce výrazně převyšuje moje bývalé CZ příjmy. Ceny jídla jsou naproti tomu docela v pohodě, dva lidi se v sockovej restauraci nají od 4000wonu=86kč, čvochy u stánků začínají na 500won=11kč, menu v KFC nebo v McD od 4.700wonu=100kč. Dá se taky zalézt do kavárny, kde čaj stojí 5.500wonů=120kč (ještěže jsem neplatil). Mari asi cítí povinnost tahat mě do drahejch “evropskejch” hospod, musím ji vysvětlit, že mám radši místní “bufáče” a jídlo, který občas nevypadá úplně zdravě. Kdybych chtěl chodit do evropskejch hospod, mohl jsem zůstat doma. To samý platí i pro bydlení, nejel jsem do Seoulu, abych bydlel s dalšíma 10 bělochama v hostelu. Radší bydlím v motelu, kde recepční neumí ani slovo anglicky, ale sedět v noci s pivem na střeše prakticky uprostřed města a sledovat pohyb ve čtvrti rudých lampiček je k nezaplacení (sama to pak uznává). Od tý doby už vymetáme pouze vhodný bary. V jednom z nich mají dokonce filipínský pivo St. Miquel, se kterým mám jen dobré zkušenosti už z Filipín (korejský pivo mě příliš nezaujalo). Po několika St. Migulech se večer vždycky příjemně rozmazává, Mari úměrně s vypitými pivy přechází z angličtiny do korejštiny, což mě vůbec nevadí, já ji naprosto přesně rozumím.

Obecně je město a lidi příjemný, bělocha potkáte výjmečně. Zbylá část Koreje určitě nabídne mnohem víc než Soul, delší dovolená by tady nemusela být vůbec špatná.

Po třech dnech nerad opouštím vyhřátý Soul a mířím do studeného, deštivého a hlavně prací zavánějícího Nového Zélandu.

 

Luděk U.
ludek.ulvr@post.cz