Cestování s báglem na zádech

Po 9 měsících práce u včelařů nastává čas loučení a 3měsíčního volna. Poslední týden na NZ je peklo, prodat auto, vystěhovat a uskladnit věci… Nejhorší je loučení s mojí finskou eskymačkou, na chvíli začínám pochybovat, jestli mě cestování sem a tam ještě baví a jestli to za to stojí.
První zastávkou je Sunshine Coast v Austrálii. Mám 3 týdny a plán surfovat. Poprvé po příletu na letište nemusím nic řešit, čeká mě řidič s mým jménem a veze mě až k Rustymu(kámoš z NZ) před barák. Dům je 5minut chůze od pláže a z okna vidím jaký jsou vlny. Máme s Rustym na jeho novým baráku(500m obytný plochy) docela dost práce, za což jsem rád, protože se necítím vinen, když tu zadarmo spím, jím a vozím se po okolí. Rusty je surfař a tak objíždíme místní lokality.
Nejlepší surf je na Nossa pointu, world class break kam jezdí surfovat profíci z celýho světa, já se o 2 týdny minul s mistrem světa Mickem Fanningem. “Z domova” to mám na Nossu 15minut MHD a nikdo nic nenamítá když do busu lezu s mým 2,5m prknem, surfuje tady každý. Původní plán ject na týden na sever za potápěním na Great barrier reef nechávám na příště a trávím 3 pohodový týdny u Rustyho.
Ze Sunshine Coastu přelítám do Sydney a musím zde zůstat jednu noc před letem směr Evropa. Procházím hlavní atrakce operu, most…všude je neskutečně lidí, aut, hroznej spěch. Sydney se mě nelíbí a s úlevou odlétám do Soulu. Ráno v hotelu mě ještě postraší jeden němec kterej má stejnej let a bydlel tu týden, hostel je prej plnej bed bugs..Začínající svědění je naštěstí psychickýho rázu a drbat se přestanu ve chvíli, kdy zapomínam na jeho hlášku.
Při letu do Soulu, začínám studuvat průvodce a nadchnu se variantou strávit noc poblíž letiště na Eulwangni beach (letiště je na ostrově). Incheon Airport opouštím v podvečer, po poměrně dlouhém čekání na bus č. 306 za 1000w(nečekat v patře 2 jako já, jezdí z 3jky). S večerem, padající mlhou nebo smogem klesá viditelnost. Díky odlivu vidím z okna busu pouze lodě sedící v bahně, v cílové stanici moře opět jenom tuším, tentokrát se v mlze utápí písek. Parčík u pláže je obklopenej zástavbou, na spaní nic moc. Pár místních hotelů nechce jít pod 30.000w vracím se na letiště a do Soulu. Eulwangni beach za návštěvu nestojí, kdo je otrlej a chce ušetřit, v plážovém parku se dá přespat.
Ze spánku v buse mě vytrhává řidič, všichni vystupují a tak jdu taky, venku zjišťuji že tohle místo mně není povědomý. Jako z nebe se objevuje mladá anglicky mluvící asiatka(objevila se ze stejnýho busu jako já, jenom sem jí prospal). Vysvětluje mně, že je zavřená silnice, kvůli protestům proti dovozu masa z USA?!?! Na rozdíl ode mne ví, kde jsme a jakým metrem pokračovat, máme zhruba stejnou cestu. Je ze Singapuru a přiletěla na koncert, nepříjímám nabídku zeptat se na pokoj v jejím hostelu, ne že bych nechtěl, ale hledám něco levnýho a těším se do svýho oblíbenýho hodinovýho hotelu(kdo nezná viz. kapitola Soul).
Bloudím, když se po zemi začínaji válet vizitky a letáčky s polonahýma tanečnicema tuším že jsem blízko. Konečně ta správná ulička home sweat home!!! Cena 50.000w za noc(2x tolik co minule) mě posílá do kolen, začínám bloudit k normálnímu backpackeru, ketrej je někde o několik bloků dál. Vím že se něco děje, z korejských otázek rozumím jen
„ameriacano, americano“
„Ne jsem z Čeko, Čekoslovakia“, tahle formule rozjasňuje jeich tváře. Než se stačím vykroutit korejci kterej mě bere za ruku(místní zvyk vodit se s chlapem za ruku) a kterej ted ví že nejsem americano, vychází z hotelu holka z busu(jméno mě vypadlo). Ukazuje mně že jsem jednička, vysvětluju jí že to bylo ze slušnosti, jenom se směje. Je půlnoc, jsem vodvařenej a je mi jedno co si myslí.
Konečně bydlím, backpacker Korea, jednolůžák 24.000w včetně snídaně, netu, DVD, a ranních novin. Osazenstvo je namixovaný asiati-zbytek světa. Ráno si čtu noviny a vidím že nekecala. V Soulu jsou každovečerní protestní pochody proti smlouvě o dovozu hovězího z USA které může být nakaženo nemocí šílených krav. Já souhlasím s názorem, že tohle byl jen spouštěč k masovým projevům nespokojenosti a pravým důvodem je neobliba prezidenta, vlády a údajně zhoršující se ekonomická situace. K protestům se přidávají řidiči náklaďáků kvůli vysokým cenám nafty, nejnutnější věci začínají přepravovat armádní vozidla. Vypadá to že v Soulu probíhají policejní manévry celý korejský policie. Nejstřeženější je oblast kolem královského paláce, která je celá uzavřená. Korejci jsou „civilizovaný“ národ a všechno probíhá v klidu, bez násilností a se svíčkou v ruce.
Večer se Eun Young připojuji k 100.000 davu, můj protest netrvá dlouho, o ulici dál je kulečníkovej bar do ketrýho míříme. Slogan “Dynamic Korea” propagující zemi sedí, všechno je v pohybu.
Po pár dnech ve velkoměstě se vydávám na severovýchod k japonskému moři. Bus do Sokcha jezdí skoro pořád z Expres bus terminalu stojí 22.000w a trvá 4hod. Dvakrát denně v 9 a v 16 stojí jen 14.900, nestaví se nikde a celá cesta je po dálnici. V infrastruktuře, kultuře a kvalitě bydlení a hlavně elektronice jsme výrazně pozadu. Když bus sjíždí k japonskýmu moři sleduju vysokej plot, nekonečnej ostnatej drát a vojenská kontrolní stanoviště lemující pobřeží. Zdá se že spaní na pláži nebude úplně zadarmo, tentokrát se ale nehodlám vzdát pořád sebou tahám stan a aspoň jednou ho musím použít. Sokcho je pěkný město s obchodákem hned za expres bus terminálem. V oblasti kolem Sokcha mám dva cíle: na sever co nejblíž k severokorejské hranici a do vnitrozemí do skalnatého NP Seoraksan.

Začínám se severem, beru bus č. 1 nebo 1.1 a mířím do Daejinu na Hwajinpo beach 4360w cca 50minut. S klesající vzdáleností k hranici přibývají vojenská vozidla(i tanky jsem potkal), plot kolem pobřeží je vyšší a drát hustší. Daejin je poslední městečko, kam se dá dostat busem, 15km před DMZ demilitarizovanou zonou. Hwajimpo beach je populární letní letovisko na předměstí Daejinu, kromě července a srpna totálně opuštěný. Spaní na pláži je v pohodě, drát není na místech označených jako pláž, voda ledová. Zalejzám do podvodního světa a prolejzám 3vily korejských státníků. Že v jedné z nich pobýval severokrejský vůdce Kim Sung připmíná celá jedna černobílá fotografie. Celé území před korejskou válkou v roce 1950 spadalo pod severní Koreu. Dostat se posledních 15km k Goseong unification observation station na hranici je problém. V registration centru mě nechtí prodat lístek protože nemám auto, stop nebo pěšky není povoleno, bus mimo sezonu nejezdí. Odmítám taxi za 46.000w a jedu s Korejskou rodinou která slyšela náš rozhovor a vzala mě do auta. Od registration centra je spousta betonu, zátarsů a vyzbrojenejch vojáků. Konečně jsem u jedné z nejstřeženějších hranic světa, v komplexu budov hraničícím s 4km pruhem země nikoho DMZ. Koukám přes zátarasy do nepřístupné severní koreji, na severokorejská vojenská stanoviště a připadám si jak na hranicích se západním německem před 20lety. Ne všude skončila studená válka a otevřely se hranice.
Zpátky do Sokcha a busem 7 nebo 7.1 za 1000w do Seorak Dongu. Stan stavím v kempu 3.000w za noc. Procházim Seorak nadechuju horskej vzduch, mám pocit alpský horský vesnice. Vše umocňuje cinkání karabin a helm připnutejch na báglech. Korejci jsou milovníci trekování, hor a supermoderniho technickýho oblečení. V obchodech je k mání výbava od všech světových značek, jednoznačně ale vítězí North Face. Když poprvé vidím všude tolik lidí v North Facu, mylně se domnívám, že to pálej načerno v garáži. Přes noc začíná pršet a vytrvalej déšt hatí moje plány na dvoudenní přechod. Za lehkéhé mrholení se pouštím do několikahodinvého pochodu na vrchol Ulsanbawi. Ze zeleného borovicového porostu vystupují bílé žulové stěny a kolmé věže. Cestou je několik budhistických klášterů. Načasování je perfektní na vrcholu se mraky na několik minut otvírají, pak začíná hustě pršet. Na žulových stěnách je vidět řada odjištěných lezeckých cest. Za hustého deště se vracím do vlkého stanu **Hannah Lighter, kolekce extreme sereies p.c.4670kč stáří 4-5let, podlážka nasává vodu a vše co je na ní je ve chvíli mokré** .
Balím a vracím se do Soulu. Díky dešti mám jednu noc extra a chystám se jí strávit v nejlevnějším “hotelu“ obecně zvaném jjimjilbang-veřejné lázně. Z Central Soulu jedu metrem zhruba 1hodinu do stanice Bupyeong linka č1 1.400w, cca 15minut odtud se nachází moderní SpaRex. První část je oddělená muži-ženy, není povoleno žádné oblečení. Je třeba si zvyknout na pohyb “na Adama” mezi kupou nahejch korejců. Při mojí první návěteve s Eun Young před pár dny, mně to chvíli trvalo, teď už mně pozice bílé vrány ani nepřijde. Začíná se sprchou a pokračuje namáčením do různě horkých bazénků s různými přísadami. Relaxovat se dá ve vířivkách, masážních sprchách nebo saunách. Za příplatek je holič masér a profesionální umývač. Korejci tráví desítky minut sezením ve sprše a drhnutím těla. Já se pokouším-neúspešně potopit do bazénku s teplotou 44C. Dokonale očištěn se oblíkám do bílých kalhot a trička, které jsem vyfasoval u vstupu a kolem jedné ráno se přesunuji do společných prostor. Tady se dá koukat na TV, sedět u netu, v restauraci, číst komiksy, navštívit masáže, kyslíkovou místnost, solnou komoru. Mně se líbí poloha lázní, jsou v horním patře jednoho z mrakodrapů a prosklené stěny umožnují výhled na noční Incheon. Největší úchylárnou jsem ocenil ledové iglů, kde jsou stěny pokryty námrazou. Lidé spí na všech místech, zalézam do jedné z kobek připomínající rakev a za zvuku uspávající fontány upadám do komatu. Poránu jdu do fitka, na korejskej oběd, dávám ještě jedno kolečko ve výřivkách a příjemně unaven opouštím lázně, to vše za pouhých 5.000w
Protože jsem strávil příliš času flákáním s Eun Young začínám být krátkej s časem a na návštěvu NP Bhukansan mně zbývá pouze jedno odpoledne. Park je tak blízko rozrůstajícího se Soulu že je dostupný MHD metrem do stanice Gupabal linka č3 a pak busem 704 do stanice Bhukansan. Jedno odpoledne nestačí na výstup na žádný z vrcholů, dávám aspoň okruh k templu a zpět. Snadná dostupnost ze Soulu a korejská záliba v hikingu znamená tuny trekařů a v létě plné chaty. Park vypadá trochu jako Seoraksan v menším vydání.
Díky korejské oblíbenosti outdorovývh sportů jsou podmínky pro pobyt v horách témeř ideální, více jak 1700 značených cest všech stupnů obtížnosti a délek, mapy, chaty k přespání, dobré veřejné spojení. Komu nestačí chození najde zde bezpočet lezeckých cest převážně na žule. Dokonce i bajkerů na celopérech jsem potkal poměrně dost. Kdo už je unaven pokřikováním,obtěžováním, žebráním, smlouváním ceny u každého rohlíku, jeďte do Koreji. Stále zde budete mít pocit exotické země, ale zároveň dostanete jistotu vyspělého národa a standarty rovnající se nebo převyšující evropské normy. Samozřejmě za všechno se platí a budete muset šáhnout hluběji do kapsy než je zvykem v jiných asijských zemích.

Luděk U
ludek.ulvr@post.cz