Cestování s báglem na zádech

Text shodný s deníkem v sekci Filipíny

Jako na většině cest i tahle má místo, kam určitě nemáme jezdit a kterému se máme vyhnout. Tentokrát je to oblast jižního Filipínského ostrova Mindanao a plavba lodí z Malajského Sandakanu do Filipínské Zamboangy, ležící právě na Mindanau. Zaručené informace dostáváme od Malajců většinou při stopech nebo v hostelech, když se bavíme o naší další trase. Na lodní trase prý řádí piráti (myslí to úplně vážně), v Zamboanze zase místní Jánošík terorista Abu Sayyafa a Islámská osvobozenecká fronta Moro. Důvěryhodnější informace získáváme během plavby na Danica Joy (více na konci) od spolucestujících Filipínců. Zamboanga City, kam míříme, je naprosto bezpečná, občas se to prý semele na venkově, ale ve městech je klid. Stejnou informaci dostáváme i od immigration oficíra a poté ještě od vojenské hlídky, která nás pouští z přístavu. Díky zpoždění lodě se do města dostáváme místo odpoledne až večer. Moc času nám tady nezbývá, procházíme město, několik místních zajímavostí. Ve městě nacházíme pouze jeden levnej pension nad restaurací Chowking za 400php(180kč), potkáváme spousty žebráků, zjištujeme, že i zde jsou McD, Kfc, u každé restaurace nebo obchodu stojí policajti a kontrolují příchozí. Poprvé zde slyšíme pokřik ktrerý nás bude provázet po zbytek cesty a který nám svírá ruce v pěsti „Hej Joe“ popř. „Hej Joe, where are you going“. Nejradši to máme po několikahodinovém přesunu v 23.00, když už hodinu bloudíme po městě s báglem na zádech a nemůžeme najít levnej hotel. To se nám doslova plaší kladiva a jsme sprostý a nepříjemný. Ze Zamboangy se přesouváme na další ostrov Cebu, tentokrát letecky. Místní low cost CebuPacific Air má akční ceny letenek, které konkurují cenám za lodní lístky. Cena letenky all in je 1545php=696kč, letenky bukujem a platíme přes net v internetovývh kavárnách které jsou v každé vesnici, u přepážky říkáme pouze číslo rezervace a ukazujem pasy. Funguje to bez problémů. Z města na letiště je to kousek, jedeme tryciclem(tuk-tuk) za 30php=14kč. V Cebu na letišti je zas tahák peněz z pasažérů. Busy sem nezajíždí a taxíky jezdí 15km do města za pevnou cenu 340php=153kč. Alespon že na letišti je turist info s dobrejma mapama. Dáváme si chůzi na hlavní ulici cca 15min od letiště, odtud už jedeme jeepneyem s jedním přestupem do centra za 16php=7kč. Ubytováváme se v hotelu Ruftan za 200php=90kč, až v noci podle zvuků nám dochází, že je to hodinovej hotel. Jdeme na Magellanův kříž, vypadá dost nově na to že má obsahovat úlomky kříže který sem dovezl Magellan. Procházíme basilicu Minore del Santo Nino, pevnost San Pedro a přístav. Město se nám nelíbí, je špinavý, zchátralý, smradlavý z několika otevřených stok které městem protékají. Rádi ujíždíme rychlolodí na ostrov Bohol(1,45hod, cena 500php=225kč zpateční jízdenka). V relativně malém Tagbilaranu se nám líbí od první minuty. Voda v přístavu i celý město je čistý, vše je blízko, nikdo tu nežebrá a neleží na ulici. Bydlení v pohodlným Charisma lodge za 225php=100kč je taky OK. Dáváme si zde jeden volný den, neseme po 5týdnech všechny věci do čistírny(35php=16kč za 1kg). Není jich zas tak moc třeba já, protože jsem línej nosit těžkej batoh, mám pouze dvě sady oblečení. Jednu sadu mám na sobě, druhou pokod možno čistou v batohu. I když už jsme před tím několikrát prali, studená voda (teplá nikde není) v hotelovém umyvadle a mýdlo se čistírně nevyrovná. Obvykle to dopadá tak, že špinavá sada se po několika dnech v batohu vypere a povýší na čistou.Vyšamponovaný jedeme busem za 55php/=25kč do Carmenu. Vystupujeme těsně před Carmen, na odbočce k vyhlídce na Chocolate hills. Platíme 5php=2kč za vstup, pak si užíváme večer a noc v krajině chocolate hills(více na konci Chocolate hills). Ráno nás z kopce vyhání sluníčko který do kopce a hlavně do nás pěkně pere. Na hlavní silnici chytáme bus zpět směrem do Tagbilaranu, jedeme ale pouze do města Loboc. Vedle musea je křestanský kostel San Pedro z roku 1602, sesouváme se do lavic, připravujeme se na „výpravu“ za tajemným zvířetem tarsierem alias nártounem. Párkrát se zeptáme a nacházíme ho před restaurací na nábřeží. Po stromkách tu leze několik ochočených nártounů velikosti pěsti, nejvíce připomínají Gluma z Pána prstenů. Další zastávka je na pláži za městem Loay. Je tu příjemný sezení v malinkém resortu, kde nikdo není, stan se tu dá postavit zadarmo, pokoj je za 300php=135kč. Koupačka, válečka, vlny, za tmy odjíždíme zpět do Tagbilaranu, kde máme oblíbenj hotel i restauraci. Je tu ještě o něco levněji než v Malajsii, např čtvrtka kuřete s rýží, sosem a limetkou za 37php=17kč. Přímo z Tagbilaranu chceme odlétat do Manily, večer nám letenky s Petrovo kartou nejdou zaplatit, ráno to zkoušíme s mojí, ale letenka je už 4 násobně dražší. Kupujem tedy letenky z Cebu, (stejně máme zpáteční lístek na loď) do Clarku což je 2hodiny severně od Manily naším směrem. Po těžkej práci na netu si jedeme odpočinout na ostrov Panglao(45min,10php/os=4kč) na vyhlášenou pláž Alona Beach. Pravý opak než opuštěná pláž v Loa.

Tady je jeden velkej luxusní resort vedle druhýho, dive centra a restaurace. Válíme se na pláži a přemýšlíme kde postavíme stan. Před západem slunce jdeme na obhlídku, v jednom dive centru dostáváme mapu a tip na malej útes na konci pláže. Je tu klídek, ale na stan nic moc, hned vedle je ale prázdnej resort, kde dáváme správci 50php=22kč a stavíme si stan na anglickém trávníku vedle bazénu. Na revanš za mapu a tip jdu další den do dive centra abych s nimi jel na ponory na ostrov Balicasag. Je to údajně jediné místo, kde mají být velké ryby. Bohužel ostatní potápěči ponory zrušili a v jednom se výlet nekoná. Je tu možnost ponorů na house reefu, nebo jiných bližších lokalitách. Jsem už příliš zmlsanej potápěč, barevný korálové reefy jsou pěkný, ale připadají mně všechny stejný a nechce se mně za ně platiti. Chci vidět velký ryby, nejlépe žraloky. Neúspěšně obcházím další báze, dneska na Balicasag nikdo nejede. Vracím se do prvního divka a dávám ponor alespon na house reefu. Korály, barevné rybičky, jde to. Jeden ponor s veškerou výbavou stojí 24usd, popř 17eur, pokud se koupí paket, kde je více ponorů, cena ještě klesá. Rychlolodí se večer vracíme do Cebu City, sehnat slušný levný bydlení se tu asi nedá, bydlíme za 200php=90kč, nic moc. Ráno přejíždíme jeepneyem za 20php=9kč na ostrov Mactan kde je letiště. Naše letenka stojí 568php=255kč + letištní poplatky 1059php=476kč. Když máme zaplatit dalších 200php=90kč airport fee, hodně se rozčilujeme a hádáme. Jinej kraj, jinej mrav, platíme jinak neletíme. Původně americká vojenská základna Clark, leží u města Angeles. Už podle názvu se dá poznat, že má jít o město bordelů, barů a zlodějů. My to kontrolujeme pouze z okýnka jeepneye(10php=5kč k main gate docela dálka + 10php=5kč k busáku za rohem cca 10min) když přejíždíme k autobusovému stanovišti v Dau. Odtud jedeme busem do Baguia ležícího v severním Luzonu ve výšce 1500mnm (261php/os=117kč, 6hodin). Když se za tmy autobus vyhrabe do sedla, podle světel vidíme obr město rozhozený po kopcích a svazích. Děláme obvyklé výběrové řízení na hotel, procházíme všechny hostely v downtovnu. Cena za pokoje od 350php=157kč, kvalita slabá, přidáváme 100php a za 450php202kč se ubytováváme na hlavní třídě v hotelu 45. Baugio leží na začátku horského pásma Kordiller, je vstupní branou do horských provincií. Je to moderní rušný město, se spoustou obchodáků(vstupenka do multikina 65php=30kč), uprostřed města je velkej klidnej park s jezerem. Dají se tu půjčit plavací labutě pro dva, nezkoušeli jsme, asi bychom nevypadali úplně normálně, radši investujem do st. Miguelů. Jdeme na bus do 135km vzdáleného Bontocu, cesta po Halsema road trvá 6hodin samá serpentina, nahoru dolů. Silnice zde nemají asfalt, jede se většinou po uježděné hlíně, nebo něčem, co připomíná kamenolom. Když  se občas vyhoupneme z mraků uznáváme, že výhledy jsou opravdu ohromující. V Kordillerách zůstáváme skoro týden, je to oblast trekům zaslíbená. Hodně to připomíná Evropu a Alpy, borovicové lesy, příjemný klima, dokonce i baráky maj alpský střih. Pouze lidi a rýžový terasy by se k nám nehodily. Jeden z nejlepších treků dáváme z Bontocu(bydlíme v hotelu Walter Clapp za 200php=90kč), cesta vede prudce vzhůru, pak přes rýžové terasy až do vesnice Malegcong. První co tady potkáváme je potetovaná stará paní do půl pasu. Ve vesnici nosí všichni mačety u pasu a radí nám další cestu. Přes hřeben se přehoupáváme do dalšího údolí, do vesnice Mainit. Tady nás čekají hot springs. Je to pravý opak Malajského Poringu. Tady vařící pramen vyvěrá uprostřed vesnice. 20m od pramene pán čistí čuníky a všechno splachuje do horký vody, o dalších 20m níže je z kamenů vyskládaný bazének kde se koupají ženský z vesnice o dalších 20m níže je u dřevěnýho baráku kachlíčkový bazének kde se platí 50php=20kč za koupačku. Za tmy vycházíme z Mainitu, od dlouhého nočního pochodu nás zachraňuje projíždějící džíp. Další skvělý trek na kopec Mt. Polis je z vesnice Sagada(1hod jeepneyem z Bontocu, 70php=30kč). Tentokrát je to hlavně krajinářsky velkolepé. Cestou je několik vodopádů, kopec leží uprostřed pánve v dálce ze stran obklopen hřebeny, výhledy parádní. Ze Sagady se dá jít taky na procházku do Echo Valley připomínajíci Hřensko. Každá díra ve skalách je vyplněna dřevěnejma rakvema, někdě jsou rakve zavěšeny i na skále. Jsme taky hodně zvědaví na osmej div světa kterej si necháváme až na konec – rýžové terasy Ifugaů. Z Bontocu jedeme do Banaue cca 2hod, 100php=43kč, pak na křižovatku do Batadu 70php=30kč cca 1hod. Tady odsud už šlapeme pěšky 1hod do sedla a další hodku klesáme do Batadu. Ubytováváme se na hřebeni nad Batadem, kde jsou tři jednoduchý ubytovny. Vybíráme se Simons Inn, je poslední na hřebeni, bereme si rohovej pokoj, který nabízí výhledy na obě strany údolí. Z postele vidíme rýžové terasy a vesnici Batad pod námi, když otevřeme okna, tak si můžeme myslet, že se vznášíme na padáku (ještě že nemusím přistávat). Od majitele se hrdě dozvídáme že sem minulý rok byla zavedena elektrika, vesnice pod námí se ale se zapadajícím sluníčkem noří do tmy, tam na elektriku čekají. Jeden den prozkoumáváme terasy a okolí. Kousek od teras je vodopád s přírodními bazénky kde se dá koupat, výhledy z teras jsou parádní. Deštík, první za celý týden, rozhodl za nás, zda se na silnici vrátíme stejnou cestou nebo okliku. Vycházíme hned po deští, stejnou-nejkratší cestou. Víme že jeepneye jezdí pouze dopoledne, ale jsme namlsaný úspěšnejma stopama. Přesun ze Sagady i z Mainidu jsme dali za tmy stopem, určitě si zas někoho stopnem. Na silnici docházíme těsne před západem slunce, ani nezastavujeme, rovnou jdeme dál, pak je tma nasazujeme čelovky a jdeme 16km až do Banaue. Za celou dobu neprojelo ani kolo. Týden v horách zakončujeme nákupem suvenýrů. Vše by bylo OK, kdybych si neoblíbil vyřezávanýho panáka se kterým si koukám do očí (194cm). Za 1000php=450kč ho chci, na poště se dozvídáme, že poslání by neměl být problém, jenom ho musím zmenšit. Radši se na ten masakr ruční pilou, když panáka před obchodem řežou v pase, nedívám.  Petr se se suvenýrama taky rozjel, máme jednu obrovskou krabici (velikost menší lednice). Limit je pouze 20kg což přešviháváme, začínáme tedy ubírat až se dostanem na 19,9kg. Moc jsme báglům neodlehčili, já na Zéland letím se sbírkou kamenů, desítkama map a prospektů, sadou příborů z letadla apod. Poštovné na 20kg balík bylo 3253php=1464kč, doba dodání 3-4měsíce. Z perfektního týdne v horách se vracíme směr Manilla(Banave-BagaBag-Cabanatuan-Manila). V Manile jenom přesedáme do dalšího busu a jedeme do Talisay k sopečnému jezeru Taal (přestup v Tanauan, celkem 116php=50kč). Čekali jsme to trochu lepší, na chození nic moc, bydlet se dá v resortech u jezera, cca 1500php=675kč, nebo v jediném penzionu za 300php=135kč. Místní nás varují ať tam nechodíme že v pokojích mají kamery(snad nebudem někde na netu, chovali jsme se slušně). Na nábřeží si dáváme jednoho z posledních st.Miguelu. Místní pivo, prodává se v 1litrových lahvých za 48php=22kč. Přes Tagaytay(100php=45kč) se vracíme do Manily. Chceme bydlet v centru, jsme smíření s cenou okolo 500php. Ceny jsou ale od 800php=360kč výše. Vychází nám jedna z posledních možností Jovards hostel za 385php=173kč. V Manile trávíme jednu noc a den, docela se nám líbí. Rušná čtvrť kde bydlíme, pěkná promenáda u moře, velkej park kde hraje hudba a běží nějaký akce. Dostat se z města na letiště, není jednoduchá, nebo levná záležitost. Jedeme RLT městským vlakem na konečnou , pak už musíme 1,5hodinu došlapat pěšky (nabídky taxíků od 100php=45kš výše). Na závěr si dáváme bojovku na letišti. Jako že si bágly vyzvedneme v Taiwanu kde máme mezipřistání a půjdeme do města, pak zas že ne když zjištujeme cenu víza 2000twd=1400kč, zaměstnali jsme několik pracovníků Eva Airu.V Manile nastupujeme na last call, v Taiwanu už nás čekají u chobotu s velkou cedulí, nakonec s báglama jdeme až do letadla (rengen nože  neodhalil). Před příletem na NZ se ještě na chvilku přenášíme do Čech. V letadle z Taiwanu na NZ totiž bezkonkurenčně vládne čeština…

Danica Joy
Stojíme na molu v malajském Sandokanu a moc nemluvíme. Koukáme na naší lod na které máme strávit cca 24 hodin než doplujeme do Filipínské Zamboangy. Vracím se o zpět o dva dny do kanceláře Tim Marine. Na obrázku vypadala lod docela dobře…
„Za ty prachy, to by mohla byt dvoulužková kajuta“
„Dvoulůžák asi ne, spíš tam budem 4, ale zásuvka na notas tam urcite bude“
Tak naivní jsme byli, procitat jsme začli již po příjezdu do přístavu. Do odbavovací haly nás nepouští, protože se tam teprve odbavujou ty co naší lodí přijeli. Cekáme skoro dvě hodiny, posedáváme s dalším davem na schodech a bojujem o každej kousek stínu. Pak nás konečně pouští do haly, zpočátku to jde pak už se na sebe mačkáme, zamikají za námi dveře a my čekáme další půlhodinu než přijdou immigration oficiri. S tříhodinovým spožděním nastupujeme na Daniku Joe. Hledáme mezi masou postelí ty naše č. 193 a 194. Lod nemá kajuty, je rozdělena na dvě paluby a podpalubí. Naše spodní paluba určená pro chlapy má cca 200 lůžek. Jsou to palandy našlapané na otevřené palubě, dostat se s našimy bágly na zádech skrz superúzké uličky je skoro nemožné. Do toho je ještě v uličkách umístěna bagáž těch co už svoje lůžko našli. Necháváme bágly na palandách, snad tam budou až se vrátíme a jdem na obhlídku lodi. Horní paluba je stejná jak naše ale je pro ženský, což neplatí protož je to na obou palubách smíchaný. Koukáme na molo kde z autobusů vystupují lidé, procházejí kordonem ozbrojenych policistů a nastupují do podpalubí. Jeden z lodníků nám vysvětluje že jsou to deportivos, Filipínci ilegálně pobývající v Malajsii a nyní vracený zpět. Táké se dozvídáme že na lod se vejde maximálně 500 lidí, nepočítaje Filipince(ty se asi počítají na kila, protože nastupují do podpalubí). Sledujeme je jak postávají mezi kontejnery a nákladem, řešíme kolik policistů je bude hlídat, nebo kam budou chodit na záchod. Konečně vyplouváme, sotva se lod ocitne dostatečně daleko od břehu posádka otvírá mříže do podpalubí a vypouští iligály mezi nás. Smiřujem se s tim že nám z báglů určitě něco zmizí a jdem do málé kantýny. Tady už frčí na plný pecky největší Filipínská zábava – karaoke. Radši než návrat mezi našlapané palandy trpíme u karaoke. Já, sem se ještě před odjezdem ve městě do zásoby strašlivě přecpal a ted trpím a čekám který otvor si tělo vybere aby se zbavilo přebytku jídla. Kvalitu hrstky záchodů ani nebudu popisovat. Lod začíná houpat, pak se jednou zhoupne pořádně věci ze stolů lítají, jedna nepřidělaná lavice s dvěma dámama se dává do pohybu. Zenský kričí, jejich jízdu zastavuje mríř u kantýny. Přesouváme se ven blíž k zábradlí, kdybi náhodou. Tady už se nahýbá několik cestujících a telefonuje do austrálie. Jdeme spát, mezi palandami fouká studený vítr, nakláníme se ze stranu na stranu, počítáme -  už nám zbývá pouze 19 hodin. Konečně ráno, moře je skoro klidný, lidé na palandách se nezávazně rozdělili do skupin, hráči karet, debatující… S námí se začinájí bavit holky co spaly vedle, Petr pouští na notasu nejaky fotky, okolo nás se vytváří skupinka sledující notas. Dozvídáme se proč se filipinskejm holkám líbí běloši. Překvapivě protože jsou světlí a protože maj na rozdíl od filipínců mají velký a špičatý nosy(super tak to budu za krále). Hlavní výhodu bílejch a to očekávání že jsou bohatý nezminujou. Dopoledne utíká, nejhorší začínají být deportivos, jak se blížíme k Filipínám sou drzejší a drzejší. Jak se člověk pohne má okolo sebe hlouček žebrajících, ukazují na břich, na různé části těla pokryté boláky. Lezou  už i mezi palandy, náš hlouček taky Filipínci (99% cestujícich) nám radí at si hlídáme věci. Objevuje se země, přístav. Chceme lod opustit co nejdřív, ale nechtí nás pustit ven. Místo toho pouští do lodě nosiče, taxikáře, prodejce hodinek, pásků, dokonalej zmatek. My si s ostatnímy cestujícímy stoupáme do fronty která se táhne od dveří do kantýny. Zamboanga asi nemá celnici, immigration oficier se uhnízdil v kantýně a musíme přes něj všichni projít. Trpělivě stojíme přes hodinu ve frontě, abychom se přes několik vojáků dostali k tipickýmu gestapákovi jak ho otipnul Petr. Je nepříjemnej jak nás vidí, chce jakýsi immigration card který nám nikdo nedal. Zaklání se v židli ptá se proč je nemáme. Protože nám je nikdo nedal. Na otázku proč nám je nikdo nedal se těžko odpovídá. Napadá mně jediné „co ti na to mám kurva říct“ Mlčím, dozvídám se že máme problém. Prohlíží pas a zjištuje že nemáme víza, ted začíná opravdovej problém. Máme se vrátit zpět do Kuala Lumpur apod. Nakonec věc řeší dvě věci. Za prvé že jsme navštívili Filipinskou ambasadu v a že nam musí vystavit viza na 21 dní na místě. Vůbec neraguje na čechy, zkouší Bulhary, Rusy. Pak přichází věc která vše úspěšně ukončuje. Ač nejsem přílišným zastáncem Evropské unie, zkouším to s European Comuniti. To je to co chtěl slyšet, dostáváme 21denní víza a radu at neopouštíme Zamboanga City.    

Chocolate Hills
Podle posledních zážitků co jsem napsal to vypadá, že na našem výletě pouze trpíme, vsichni nás chtějí okrást, bydlíme v největších dírách, nic nevychází apod. To ale není vůbec pravda, samozřejmně, že ty dobrý zážitky s přehledem vítězí. Psal jsem o těch horších, protože nás hodně zaujmuly a překvapily a taky si je každej přečte radši než to, jak tady svítí sluníčko, válíme se, přejídáme za 25kč, chodíme na super treky, usmívaj se na nás holky, nemusíme makat a tak. Právě jsme se vrátili z výletu na Chocolate hills. Je to oblast ve vnitrozemí Filipínského ostrova Bohol, až k obzoru jsou zde rozházené cca 50m vysoké kopce vypadající jak krtince. Z turistické vyhlídky děláme několik fotek a začínáme přemýšlet, kde přespíme. Z vrcholku vybíráme jednu cestu, která mizí mezi kopečky a palmami. Zespoda vypadá vše jinak, jdeme podle čuchu, zpočátku po polní cestě, pak už jenom pěšince. Dostáváme se na pěkný místo mezi velký krtince. Zdá se nám, že na jeden vede cestička, máme půl hodinky do západu slunce. Prodíráme se skrz trávu vysokou jako my. Jsme na vrcholu krtkova dortu, je tu stará lavička, zapadá sluníčko, nebe je oranžový. Než vydupem místo na stan je tma. Sedíme na lavičce, fouká příjemnej větřík, tráva šumí, světlušky, spousty hvězd rozházenejch uplně jinak než u nás, v dálce se blýská, občas se objeváí obrysy okolních Chocolate hills. Čas letí, skoro čtyři hodiny si to vychutnáváme a nasáváme atmosféru toho místa. Přesně tohle jsou ty nejlepší zážitky. Muzea, památky, nejdelší, nejstarší, nej... určitě jsou to všechno místa, která stojí za to vidět, ale kdy si na ně vzpomenem? Možná až si budem prohlížet fotky nebo o nich někde budem číst. Ale večer na Chocolate hills zůstane v nás, až budem někdy večer sedět doma, v dálce se bude blýskat, tráva zvláštně zavoní, možná nás zašimrá v břiše a my budem cítít, že to už jsme někdy zažili. Pak vypluje vzpomínka na večer na Chocolate hills a na chvilku se nám bude zdát, že tam zas jsme. Přesně tohle jsou ty největší zážitky.