Deník Venezuela
Kurs v době pobytu
1 kč = 108,3 Bs
1000 Bs = 9,2 Bs
4.3. pátek Z Prahy do Venezuely (přes Miláno) odlétáme v 7.00, v 17.00 (22.00 našeho) vystupujeme hladový a žíznivý z letadla v Caracasu, Alitalia se moc nevytáhla. Na letišti čekáme hodinovou frontu u imigračního důstojníka a pak už jsme v hale. Měníme prachy u chlápka, co postává vedle oficiální směnárny, dává o 15% víc a mění u něj všichni, aniž by to někomu vadilo. Pospícháme na autobusák La Bandera, abychom chytli večerní spoj do And, bereme taxi za 10usd/os. Cesta trvá cca 45min, na busák dorážíme v 19.15, na dav naháněčů od autobusových spol. kašlem a v klidu si zjišťujeme ceny. V 19.45 už sedíme v buse směr Merida za 38000Bs.
noc: v buse do Meridy
5.3. sobota Po 15 hodinách (i s 3hodinovou noční opravou busu) v 11.00 vystupujem v Meridě, oproti Caracasu je busák čistej, klidnej, u stánku s informacemi dostáváme mapu města a prospekty. V centru jsme pohodovou chůzi za 30min, berem první hostel za 35000Bs dvoulužák. Hostel je fakt pěknej, majitel je němčour, asi by se dalo sehnat levnější bydlení, ale v tom hicu a po dvou dnech cestování už to neřešíme.
noc: hostel Merida
6.3. neděle Ráno vyrážíme ke spodní stanici lanovky Teleférico pro nákup plynových bombiček, je tu pouze jeden krám s outdoorovou výbavou, bohužel zavřeno, ostatní outdoor cestovky bombičky nemají, ale máme zazvonit v krámu, majitel bydlí v prvním patře. Necháváme ho vyspat a v 10.00 ho budíme. Mladej kluk je evidentně po težkým flámu, ale bombičky nám prodává, cena za jednu malou 23000Bs!!!, vedou pouze Campingaz, s VARem se nechytáme. V hotelu přebalujeme a necháváme zde zbytečnosti. Za 500Bs kupujeme na busáku jízdenku do Tabay, camionetes jede hned.V Tabay vystupujeme a řidič chce znova zaplatit, naše lístky ho vůbec nezajímají. Jsme v klidu, my nikam nepospícháme, sedáme si na zem a nutíme mu ty naše lístky. Lidi v buse se baví, po dalších 20minutach už jsou nervózní a tak řidič odjíždí.(Později zjišťujeme že to nebyly lístky na bus, ale vstupenky na nástupiště, které si musíte koupit na každém autobusáku. Řidiči se tímto omlouváme, ale alespoň jsme jednou obrali my místního). Za dalších 1000Bs/os jedeme džípem do La Mucuy (stanoviště na druhé straně náměstí než je bus). Zde kupujeme mapu a platíme vstup do nár. parku 2000Bs/os/den. Šetříme a hlásíme pouze tři dny, nikdo už nám potom délku pobytu nekontroluje. V 13.00 hod se noříme do pralesa, je to fakt paráda, liány, obří přesličky, barevné květiny OK. Okolo 17.00 hod nacházíme v bambusovém háji krásné místo na stan, hned vedle je malá laguna, stavíme zde náš první tábor
Noc: cca 3000m laguna v bambusovém háji.
7.3. pondělí V noci mě bolí hlava, dokonce i lovečák, který byl k večeři, mě opustil horní cestou. Kvůli Luďkovo aklimatizaci zde trávíme ještě jeden den povalováním, koupáním, a kecáním. Odpoledne potkáváme první lidy, jsou to dva kluci co jdou dolů, dozvídáme se, že k Laguně Coromoto je to cca 40min. Balíme a dotahujeme ten kousek na Lagunu. Pes, kterej se k nám přidal předešlý den, se přesouvá s náma a zůstává s náma po celou dobu co jsme v Andách
Noc: cca 3200m laguna Coromoto
8.3.úterý K ránu byla trochu zima, teploměr ukazuje okolo nuly a stan je lehce namrzlej. Než se přes hřeben přehoupne sluníčko, tak klepem kosu, pak zas nadáváme na hrozný horko… V 9.45 odchod směr Laguna Grande, kam docházíme za 4hod v 13.45. Šlo se docela dobře, akorát jedno suťovisko bylo otravný, dva kroky nahoru, jeden dolu. Cestou se poprvé objevila vrcholová pyramida a ledovec na PicoHumboldtu
Noc: 4000m laguna Verde
9.3.středa Vejškovka zase dělá svoje, čekám, kdy se mi rozletí hlava. Balíme stan a obcházíme jezero zprava. Po půl hodině zase stan stavíme a trávíme další den válením. Tráva bere naší díru v plánu v pohodě, zítra chceme dojit na lagunu El Suero, postavit stan a na lehko dojít na vrchol. Hlavně, aby vydrželo počasí, který je zatím perfektní.
Noc: 4100 kousek nad lagunou Verde
10.3. čtvrtek V 8.00 odchod, za 1 hodinu rychlé chůze jsme na El Sueru ve výšce 4300m. Stavíme stan, dáváme do báglu to nejdůležitější a v 10.00 obcházíme zprava El Suero a míříme ke stěně, která z dálky vypadá docela hladce. Cesta traverzuje zleva doprava a s orientaci nám hodně pomáhají kamenný mužíci. V 13.00 nasazujeme mačky a pouštíme se do ledovce, svah není příliš prudkej, ani trhliny tu nejsou (prudkou část s trhlinama jsme obešli). Cca 40m vrcholovou pyramidu z rozlámaný skaly přelézáme a v 14.00 stojíme na vrcholu druhé nejvyšší Venezuelské hory Pico Humboldt (4942m). V 16.00 už jsme zpátky u stanu. Začínáme řešit, jestli budeme pokračovat k 5007m vysokému Pico Bolívaru a na zpátek do Meridy pojedem lanovkou. Přichází nějakej Němec s průvodcem a tak poprvé nebudeme na tábořišti samy, přišli od Bolívaru a poslední úsek lanovky je mimo provoz. Je rozhodnuto, další dvě noci v horách trávit nechceme, zítra se vrátíme stejnou cestou.
Noc: 4300m El Suero
11.3.pátek V 8.30 vycházíme stejnou cestou zpět do La Mucuy. Tráva má po včerejším sestupu krásný puchýře a pro změnu teď trpí on. V 16.20 jsme zpět v La Mucuy, za 1000Bs jedem do Tabay, a za 650BS do Meridy. Vracíme se do našeho hostelu a zůstáváme ještě jednu noc, jako na potvoru vypli proud a přestala téct voda, dřepíme tedy při svíčkách na terase na střeše hostelu a vychutnáváme si pohodu.
Noc: Merida hostel Alemania Suza
12.3. sobota Dneska jdeme vyzkoušet údajně nejdelší lanovku na světě, 12,6km dlouhé Teleférico, které vede z 1500m do výšky 4740m pod nejvyšší vrchol Venezuely Pico Boliviar. Lanovka maká od roku 1958 a je vidět, že nejlepší už má za sebou. Lanovka má tři mezistanice a poslední úsek nejezdí, končíme tedy v 4200m. Jízdenka je za 33000Bs a není to špatnej zážitek. Odpoledne trávíme u netu a výborného menu z kuřete za 8900Bs. V 17.00 si jdem do hostelu vyzvednout bágly, loučíme se s pohodovým majitelem a jdeme na busák. Původně jsme chtěli jít, ale Petrovo puchýře nás nutí stopnout si taxíka za 3000bs (asi nás natáhnul). V 18.00 jsme na busáku a v 19.00 opouštíme Meridu. Další zastávka je Valencie, lístek za 30000Bs osoba.
Noc: bus do Valencie
13.3. neděle Do Valencie dojíždíme v 7.15, na autobusáku trochu bloudíme, nemůžeme najít kanceláře autobusovejch společností, chceme zjistit, kdo a za kolik jezdí do Ciudad Guayana. Podaří se nám sehnat jenom jeden bus a lístky kupujeme od náhončích. Stojí 50.000bs, zdá se nám to dost, ale jinej bus jsme nenašli, i když jsme dvakrát oběhli celej autobusák. Odjezd v 8.30 víc než poloprázdným novým Volvem. Tenhle přesun si užíváme, každej máme svojí dvojsedačku, hrajou dobrý filmy, řidič jede pomalu a klimatizace je puštěná na teplotu krátkého rukávu. V 14.00 je první pauza, obědváme tradiční kuře s plackama. Z busu sledujeme krajinu, je vidět že vrcholí období sucha, je zde červená vysušená půda, sem tam strom nebo palma. Místní zapalují suchou trávu a křoví, oheň pak nekontrolovatelně pokračuje krajinou, zůstávají po něm pruhy spálený země, občas projíždíme mračna dýmu. Obzvlášť působivý je to za tmy, kdy jsou na obzoru vidět „hradby“ z ohně. Cesta vede skoro přes celou Venezuelu západ-východ, původně se mni zdála naše mapa dost nepodrobná, ale opak je pravdou, je zde jen těch pár měst co je na mapě, jinak je tu celkem pusto. Některý města mají zajímavý názvy třeba El Sombrero, El Tygre… Už za tmy přejíždíme řeku Orinoco, vypadá pořádně, bohužel nám nezbývá čas na výlet do její delty, který prý stojí za to. Ve městě Ciudad Guayana vystupujem v 21.20, řidič našeho busu nám zkouší sehnat spoj do St. Eleny, nedaří se poslední odjel v 21.00, další až v 7 ráno. Jsme na autobusáku Puerto Odraz, dle průvodce je to ten bezpečnější, rozhodujeme se, že zde přespíme(do města bychom museli taxíkem). Busák pomalu osiřel, odjely noční busy, odešli prodejci lístků, stánky jsou zavřeny, místní bezdomovci začínají zabírat lavičky. Bereme si taky dvě, spát bude vždycky jeden hodinu, druhej bude hlídat bágly. Noc utíká pomalu, fouká příjemnej teplej vítr, bezdomovci jsou úplně v pohodě, občas si koupíme kafe, je to zvláštní, ale cítíme se bezpečně, nakonec to byla jedna z nocí, která měla atmosféru a zanechala silnější zážitky než jiný vyhlášený místa nebo památky. V 3.30 ráno nás budí rachot starýho busu, cvičně se jdu zeptat, kam jede –St.Elena náš směr!!!- začíná úprk, sbíráme věci z laviček a za 30.000bs jedeme na jih do San Francisca. Sotva zavřeme oči, svítí nám baterka přímo do huby, je 5.00 všichni jsou už vystoupený a čekají venku v řadě s báglama na vojenskou kontrolu. Tentokrát jsou důkladný musíme všechno z báglů vyndat. Zjišťujeme, že s náma jede australskej pár, s kterým se dáváme do řeči.
Noc: busák Puerto Odraz, bus do San Francisca
14.3. pondělí Cesta je docela zajímavá jedeme zeleným pralesem, ten mizí, když začínáme stoupat na Gran Sabanu, zůstává tráva a sem tam stromy. Krajina je lehce zvlněná a na obzoru začínají vystupovat stolové hory. Vypadají jako šedivý krabice, který tam vůbec nepatří, vrcholky jsou ukrytý v mrakách, který se drží kolem stolovek. V 13.30 vystupujem ve vesnici San Francisco, je zajímavá jenom tím, že je zde odbočka k nejznámější stolovce Roraime. Čekáme, jak se tady o nás budou prát průvodci (bez kterých se na Roriamu nesmí), ale ono nic! Vesnice je úplně chcíplá, všechno zavřený, není ani kde se najíst. Ubytováváme se v hostelu Minipa za 25000bs dvoulůžák (hrozná díra), s babou se domlouváme na zítřejším odvozu do Paratepui za 100.000Bs pro oba. Večer jdem koupit vodu, pak posloucháme zkoušku místního „orchestru“, sedíme na vyhřáté silnici, která vede do hraničního města St. Elena a dál do Brazílie…docela příjemnej konec světa.
Noc: hostel v San Francisco de Yuruaní
15.3. úterý V 8.00 odjíždíme džípem do Paraitepui, cesta je nezajímavá, pěšky údajně trvá cca 7-8 hod. Jezdí zde jen terénní vozy s turistama, z 99% jsou to cestovky, které organizují výlety ze St. Eleny, stopaře dle průvodců neberou, my jsme potkali dva batůžkáře, ani náš řidič nezastavil, i když jsme jeli jen dva. V Paraitepui, což je shluk chatrčí, potkáváme australany z busu. Obvykle je skupina složena ze 7-8lidi, průvodce, 2 až tří nosičů-kuchařů. My přemýšlíme, jak to vyřešit bez průvodce, ale nedá se. U cesty je budova strážce parku, kam se musí každej zapsat a napsat průvodce, postávají tu místní, který se nechávají najmout cestovkama jako průvodci, hned se ujímají i nás. Domlouváme cenu 40.000bs na den plus mu budeme vařit. V 10.30 vycházíme cesta je zvlněná, stolovky vypadaj pořád dost daleko, ale tempo je celkem rychlé, v 16.00 jsme v campo Militario, vlevo tepuí Kukenán, před námi se zvedá stěna Roraimy. Vlevo v houští je pramen, vaříme, jsme tu dokonce sami. Přes den tu pere slunce a je pěknej hic, opalovací krém nemáme, během hodiny jsme spálený, zbylé 4 dny se potíme v dlouhejch kalhotách a mikinách, do toho se ozvaly Peťovo puchýře z And, moc se těší na zítřejší pochod.
Noc: campo militario
16.3.středa Opět v 8.00 vyrážíme, už teď začíná být hic. Cesta začíná stoupat a vede pralesem, jde se zářezem podél kolmé stěny Roraimy, podcházejí se dva vodopády, jinak je cesta po šutrech. V 14.00 docházíme docela zmordovaný na horní plato Roraimy. Kocháme se pohledem do dáli na ostatní stolovky. Vrchol Roraimy tvoří černý skály podivnejch tvarů, různý jezírka, sem tam kytky. Stan stavíme na místě zvaném El Hotel, tady už zdaleka nejsme sami. Večer je romantika, focení západu slunce apod.
Noc: Roraima 2742m.(je tu teplo)
17.3. čtvrtek Dneska máme prohlídku Roraimy, startujeme v 7.00, chodí se bludištěm z černejch šutrů, místama jsou místa s bílými krystaly, sou tu i dobrý místa na koupání. Docházíme na místo El Ventana. Stojíme na hraně, pod náma je koberec mraků, jako když člověk kouká z letadla, vítr žene mraky podél stěny nahoru, proti nám vystupuje z mraků Kukenán a Yurán tepuí. Chceme dojít ještě na tripl point, což je hranice Venezuely, Brazílie a Guyany, gajda nám pořád říká že OK, v 11.00 se ale objevujeme zpátky u stanu. Je nám jasný, že teď už to nestačíme, aspoň se s ním hádáme, ale stejně nám vůbec nerozumí, tak vytočíme akorát sami sebe(Peťa byl v klidu). Pomalu balíme a začínáme sestupovat zpět. V 17.30 stavíme stan na tábořišti u Río Tek. Na zítřek plánuje gajda start na 7.00, do Paraitepui to je cca 4hod, oznamujeme mu, že za zítřek tedy zaplatíme pouze půl dne nebo vycházíme až po obědě. Nakonec se domlouváme, že vyrazíme ráno a on nám zařídí odvoz z Paraitepui do San Francisca za 10.000Bs pro oba.
Noc: u Río Tek
18.3.pátek Vstáváme po šesté, v 7.30 už šlapeme, před jedenáctou docházíme do Paraitepui. Sem rozhodnutej dát mu peníze, až nám sežene odvoz, začíná dohadování, po chvíli se objevuje s nějakým maníkem, co nás odveze, bere si od nás peníze za průvodcování, pak nám oznamuje, že auto stojí 40.000Bs, je to prostě hajzl. Další hádka, slibuje že přivede někoho levnějšího, po hodině čekání je nám jasný, že už ho neuvidíme. Mezitím musíme opět vyložit bágly, tentokrát strážce parku kontroluje, jestli nepašujeme kameny ze stolovky. Vycházíme po cestě směr San Francisco, první džíp, kterej potkáme nás bere za 10.000Bs na hlavu. V 13.00 jsme opět na křižovatce v San Franciscu, v hostelu vyzvedáváme věci, který jsme sebou nechtěli tahat. Jsme zralý na slušnou postel a pořádný jídlo, rozhodnutí je rychlé, jedem do nejbližšího města, což je St. Elena vzdálená cca 70km na jih. Čekáme u silnice, až pojede nějakej bus, bere nás taxík za 20.000Bs oba. St. Elena se nám líbí, je to takový uvolněný město, možná proto, že do Brazílie je to 15km. Dáváme si dvě večeře, jdeme na net, posedáváme po lavičkách, prostě pohodová válečka.
Noc: hostel Santa Elena (posada Tre Naciones za 25.000Bs dvoulůžák)
19.3.sobota Ráno se nám nechce moc vstávat, na busák dorážíme v 9.00, to už jsou pryč všechny dálkové busy, které obvykle odjíždějí mez 6-8 ráno a další mezi 19-21. Zbývá nám jediná možnost jet courákem (malej bus kterej staví na mávnutí), za 25.000Bs oproti lince za 40.000Bs. Nízká cena je vyvážená nezavíratelnými okénky, výfukem vyvedeným do kabiny, hlasitou muzikou, brutálním bržděním pokaždé, když si někdo mávne, nalitými spolucestujícími, dvěma opravami během cesty apod.. V Ciudad Bolívar vystupujeme v 23.00, tedy po 14hodinách. Přesně na minutu zde chytáme bus do Caracasu za 30.000Bs, tentokrát si luxus moc neužíváme, okamžitě po usednutí usínáme a budíme se až ráno v Caracasu.
Noc: bus do Caracasu
20.3.neděle Vystupujem někdě v Carasu, po několika ptaních zjišťujem naši polohu. Jsme v Parque Central, což je celkem výhodná pozice, protože autobusák místní MHD je jen dva bloky odsud. Za 1500Bs se přesunujem MHD na letiště. Zde končí náš plánovaný výlet na korálové ostrovy Los Roques za potápěním a válením. Zjišťujeme, že právě probíhající velikonoční svátky vyšroubovaly cenu letenek na 150usd oproti očekávaným 70usd a nejbližší volný let je až druhý den večer. Nad mapou řešíme náhradní plán, vyhrává národní park Morrocoy. Vracíme se tedy zpět do Caracasu, bus nás vysazuje zase někde jinde, ale už to máme zmáklý a docházíme na Parque Central, odtud camionetes na busák La Bandera, odtud busem za 7.500Bs do Valencie. Před vyjetím hostesky v buse každýho detailně natáčej a záclonky v buse musí zůstat zatažený, důvody jsme nepochopili. 16.30 Valencie, přestup na drncák do Tucacasu, kde vystupujem v 18.30. Ubytováváme se v posadě Las Palmas na hlavní třídě, což zjištujem až druhý den po prohlídce města.
Noc: hostel Tucacas za 30.000Bs pokoj
21.3. pondělí Po příjezdu jsme se zmínily, že se chcem potápět, dnes ráno tu už na nás čeká André, belgičan žijící zde 25let, má tu divecentrum a nabízí nám 2 ponory za 50usd včetně výstroje. Obejdem ještě dvě zbývající dive centra ve městě a zjištujem, že 50usd za dva ponory je OK. Začínáme dnes v 10.00. Na ponory se jezdí lodí celkem daleko, pobřeží u města lemují mangrove. Vypadá to, že stromy stojí na spleti kořenů a vyrůstají přímo z moře, tvoří u pobřeží bludiště a různě široké kanály kterými se vyplouvá na moře za ponory. Voda v okolí mangrove má hnědou barvu, proto se tady nedá potápět. Cayo Norte a Cayo Sur, kam se jezdí potápět, jsou malé opuštěné ostrovy s bujnou vegetací uprostřed a písečnými plážemi okolo, pauza mezi ponory na opuštěných plážičkách je výborná. Při ponorech nás překvapuje že většina velkých korálu je mrtvá, naštěstí tato místa oživují desítky druhů různobarevných ryb a živočichů. Bohužel, při žádném ponoru nevidíme velké ryby.
Noc: hostel Tucacas za 30.000Bs pokoj
22.3.úterý Zase se potápíme, válíme, posedáváme po barech. Na další den chceme nový lokality, nebo nějakej vrak, André už nám překvapivě nic nového nenabízí a další ponory tedy nebudou. Vymýšlíme na zítřek výlet do Cora, což je historický město vzdálený cca 150km.
Noc: hostel Tucacas za 30.000Bs pokoj
23.3.středa 9.00 odjezd busem do Cora, v 11.30 vyskakujeme ještě před městem na odbočce k národnímu parku Medanos de Coro. Od hlavní silnice je to ke vstupní bráně jen kousek, po vstupu dovnitř koukáme na opravdový duny a moře písku. Jdem se podívat na velkou dunu na horizontu, pak dostanem nápad sject několik dun. Seběhnem několik dun a pak bloudíme hodinu k východu, vedro je tu pořádný, prolejzáme zvláštní hrozně pichlavý keře než najdem výlez. Taxíkem popojíždíme do botanické zahrady Joardín Botanico, za 300Bs vidíme uschlý kytky, prázdný záhony, hodnotíme to jako dlouho zkrachovalé zahradnictví - nechoďte tam. V 15.00 jsme v centru, začínáme nejstarší synagogou, následuje muzeum moderních umění, nejstarší kostel, kostel s půdorysem kříže, ulice s kaskádami a večeře u McDonalda. V 18.00 opouštíme dokonale kulturně uspokojeni Coro a jedeme zpět do Tucacasu.
Noc: hostel Tucacas, za 30.000Bs pokoj
24.3. čtvrtek Konečně vyrážíme na zdejší pláž. Protože jsou zde všude mangrove, musí se na nejbližší pláž dojít na ostrov Punta Brava, s městem je spojen cestou dlouhou cca 20min. Pláž je taková, jakou jsme očekávali, bílej písek, vysoký palmy, modrá voda, jediný, co kazí idylku, jsou davy většinou Venezuelanů, kteří zde tráví svoje velikonoční svátky. Válení nás moc dlouho nebaví, vydáváme se na obchůzku ostrova, skoro nikde se nedá dojít k moři, jelikož pobřeží lemují stromy mangrove. Večer ještě domlouváme v jiným divecentru ponory na nových lokalitách.
Noc: hostel Tucacas, za 30.000Bs pokoj
25.3. pátek Včerjší válení na pláži udělalo z Petra rudocha, o oblékání do neoprenu nechce ani slyšet, budu se muset obejít bez parťáka. První ponor je na Cayo Sombrero, při přejezdu na druhý ponor přijíždíme k čerstvě převrhnutému motorovému člunu. Policejní člun loví lidi vysypaný po hladině, nemají ale výstroj na potápění, tak posílají do vody nás. Loď pomalu klesá, už kouká jenom kýl, nakukujeme do naštěstí prázdný kajuty, přivazujeme lano k nedalekému ostrůvku a pokračujeme na druhý ponor na útesu Pescadolores. Večer jdeme na jídlo, všude nás doprovází písnička Gasolina řvoucí ze všech krámků, hospod a aut.
Noc: hostel Tucacas, za 30.000Bs pokoj
26.3. sobota Den odletu, rychle balíme a snídáme, v 7.50 odjíždíme do Caracsu přes Valencii. Tady už to máme najetý, camionetes na Nuevo Cirano a busem k letišti. Ve 14.00 sedíme v letištní kavárně a pijeme kávu. V 17.50 odlétáme do Milána.
Noc: v letadle do Milána
27.3. neděle V Miláně máme pár hodin, strašně se přejídáme, když nastoupíme do letadla směr Praha a dostaneme české noviny, víme, že jsme doma.
Luděk U.
ludek.ulvr@post.cz